Pohádka o nešťastném vláčku

Většina dětí mají rádi vláčky a pohádky. V Sázavě v sobotu 23.9. 2017 jsme se s dětma a jejich rodiči posadili do vláčku, který nás zavezl do „ POHÁDKY O NEŠŤASTNÉM VLÁČKU“. Než jsme se, ale do toho vláčku posadili, tak děti měly možnost se stát výpravčím. Nasadili si na hlavičky výpravčí čepice a na vláček mávali každý svojí výpravkou. Pak se zástup výpravčích posadil do toho zmiňovaného vláčku.
Cestu vláčkem do Zlenic na zříceninu hradu Hlásku, jsem si zpříjemnili písničkou o vláčku. Všichni zúčastnění se zapojili a tak jsem vytvořili příjemnou atmosféru, která nás doprovázela až do Zlenic.
Poté když se otevřeli dveře vlaku na zastávce ve Zlenicích, tak jsme všichni vystoupili a utvořili jsem několikametrový vláček, kdy se děti a někteří rodiče spojili za ruce a nadále jsme pokračovali ve zpěvu písničky o vláčku. Nyní vláček dětí vlastně výpravčích přijel až na kouzelné místo, kde se děti několika kroky ocitli v pohádce.
Pohádka vyprávěla o vláčku, který byl už starý a celý oprýskaný. Strašně se styděl za to, jak vypadá. Tak moc se styděl , že většinou všude přijel pozdě, aby se mu lidi na nádražích nesmáli. A protože vláček jezdil přes louky, lesem a kolem řeky, malé děti, stromy, zvířátka, keře a vlnky zaslechly jak si vláček pro sebe šeptá: „Tolik bych si přál být celý krásně zelený, oranžový nebo žlutý a nový a neoprýskaný! Našim malým výpravčím bylo vláčku líto a pomohli mu udělat ho šťastným. Vláček natřely veselou barvou, opravily mu komín, umyly okénka, našly ve vodě poztrácená kolečka a upevnily všechny šrouby, ale i tak byl vláček stále smutný, jelikož si vůbec ničeho nevšiml. Děti se snažily vláček rozveselit i tím, že s ním jezdily v lese pod zříceninou hradu Hláska, ale stále vláček nebyl šťastný.
Když přijížděl k Sázavě , kde byla zrovna u zastávky velikananánská louže po nedávném dešti, vláček se na sebe podíval do té louže jako do zrcadla a nemohl věřit svým očím. Co to jenom je? Kde se tady vzal takový krásný barevný vláček? Celý je úplně pohádkový jako by ho postavili z duhy. A že jsem si ho na trati ani nevšiml? „Ale vláčku, vždyť to jsi přece ty!“ povídá louže, které bylo taky líto smutného vláčku. „To že jsem já ? To přece není možné? To se může stát jen v pohádce!.“